CHUDOBOVI

Zatím to ani nevypadalo, že někam letíme. Dokud jsem nepřišel domů, kde Pavlínka prováděla přeskladnění z kufru do staré tašky, protože si přečetla řádně cestovní pokyny. Takže jsem si k zabalil zbytek věcí nebo spíš jsem udělal hromadu, která se bude muset rozdělit mezi odbavenou tašku a příruční kufřík, kam se musí schovat celá fototaška.

Mezi tím jsem stihnul v rámci nabíjení všeho možného ztratit kryt na baterku do foťáku.

Do toho jsem přetahoval data z mobilu na úložiště, abych měl v telefonu místo.

Následně jsem hledal všechny kouzelné kartičky do letadla. V domnění, že je mám v práci, jsem naháněl bratra, abychom pro ně zajeli. Naštěstí byly na dně mojí tašky do práce.

V práci jsem celý den ladil navigaci do telefonu. Zatím jsou na ni pozitvní ohlasy.

Míša vytváří pro Pavlínku pytlík na záda v moravském stylu.

Aplikace se umoudřily, tiskárna tiskla, začíná se balení chýlit ke konci. Už i moje fototaška našla své místo spolu s mističkou na kaše v mém kufru.

Boarding pasy vytištěny. Jde se spát.

Buď je to věkem nebo zkušenostmi, ale žádná cestovní horečka, žádná probdělá noc, protože nebyl žádný důvod se stresovat. Kočičí budík zůstal v Lukách. Jedno WC vs. dvě je taky poznat. Takže jsme si udělali frontu na WC, jinak všechno klapalo jak na drátkách.
Na letiště nás dovezl brácha už kolem půl osmé. V osm otevřeli přepážku na odbavení. Fronta nebyla veliká, kouzelnou kartičku nešlo uplatnit, protože tam platila jen zlatá. Slečna u odbavení byla příjemná a ochotná, takže nám dala místa vedle sebe do obou letadel a ještě k okénku. Takže problém vyřešen, protože systém chtěl, abychom seděli každý jinde. Odbavili jsme jediné naše zavazadlo, ostatní byly příruční. I když bylo stanoveno pouze jedno příruční zavazadlo, LOT není žádný low cost, takže brašnu navíc nikdo neřešil. Paráda. Bez odbavené tašky je život na letišti jednodušší. Došel jsem si do Billy pro snídani, kterou jsme snědli ještě před bezpečnostní kontrolou.
Bezpečnostní kontrola byla tentokrát tvrdá, ale zároveň poučná. Jelikož Pavlinka měla všechny tekutiny v malém u sebe, bylo její zavazadlo předmětem šetření. A zde přichází poučení. Průhledné pytlíky mají přesně objem 1 l. Co se nevejde do pytlíku, jde do koše. Takže žádný součet objemu. A průhlednost je kvůli pepřovému spreji, který by objem splňoval, ale je nebezpečný. Takto je bezpečnost zajištěna. Policista u kontroly byl milý. Jeho snaha byla dostat všechny naše lahvičky do dvou pytlíků. Povedlo se.
Po celní kontrole jsme se šli navonět a prohlédnout obchody. Pavlinka si koupila placatku rumu, aby uklidnila rozjitřené nervy z dlouhé cesty. Ani jsme nemrkli a už jsme nastupovali do autobusu, který nás vezl k letadlu. Letadlo bylo vrtulové a podle nápisů vypadalo, že toho má hodně za sebou v podkarpatské Rusi, kam reklama zvala na dovolenou. Uvnitř je málo místo, přesto můj kufr pod drobným tlakem zapadl do schránky nad našimi hlavami. Za chvilku přišla Pavlinka a ta už s velikostí kufru takové štěstí neměla. Museli jsme si zahrát na ježka v kleci a dostat kufřík pod sedadlo. Šlo to lépe, než jsem očekával. Místa na sezení bylo akorát. Odlet byl na čas, plánovaná hodinová cesta uběhla mrknutím oka a my sledovali, jaký udělala Varšava v infrastruktuře krok kupředu. Všude dálnice, letiště za těch pár let, co jsem tam nebyl, taky pěkně narostlo.
Ještě jednu věc jsem zapomněl. V letadle jsme dostali plánek, abychom na letišti nezabloudili a mohli se dopředu připravit, kam máme jít. Super plánek, ale úplně na nic, pokud člověk spěchá na připoj. Musí koukat dopředu a sledovat tabule a šipky ke svému východu.
Přistáli jsme s předstihem na letišti ve Varšavě, takže jsme ve spěchu vylezli do uličky. Jenže autobus nikde, takže jsme prvně čekali na Zbyška s autobusem. Pak jsme čekali, až vyleze celé letadlo. Autobus měl na letiště nezvykle míst k sezení, ale věkem už toho hodně pamatoval. Měl dveře jen na jedné straně a to způsobilo to, že podle plánku nás měl Zbyšek vyhodit teoreticky kousek odtud, prakticky jsme jeli na konec terminálu, kde se otočil a jel stejnou cestou zpět ke vchodu. U vchodu bylo další cvičení, protože Zbyšek musel u všech vchodů pípnout, aby se daly dveře otevřít, což byla výzva pro spěchající Pavlinku a ta to vzala skrz všechny fronty k prvním otevřeným dveřím a bez ohledu na mě mazala, co jí nohy stačila přes půl letiště. Chytil jsem ji až u automatického odbavení, když si nebyla jistá, jestli jde správně. Odbavení nebylo adekvátně v plánku označeno, za to mě báječně zdrželo. Prvně mu vadil kufr. Pak mě to vyfotilo, ale vyhodnocení trvalo neadekvátně dlouho. Naštěstí mě to pak pustilo, takže jsem v dáli sledoval Pavlinčino pozadí, jak s moravským motivem na zádech míří na konec haly. Stále jsem poučen plánkem sledoval místo, kde s námi měl prohovořit někdo z imigračního. Nikde nikdo a Pavlinka už stála ve frontě. Aby se urychlilo odbavení, tak nás i bez stříbrné kartičky vzala slečna z business třídy na odbavení. Před nás se nahrnula německá rodinka, která přišla poslední do autobusu v Praze, protože se tam pravděpodobně ztratila. Tato rodinka byla odeslána k přepážce 20, což nebylo úplně blízko, ale znamenalo to další ztrátu času. Nás naštěstí odbavili bez problémů, my bezpečnostní prověrku měli, i když nevím kde a jak. Při nástupu do letadla jsme obdivovali komfort první třídy a šli skoro na konec do třídy pro chudé cestující. Když člověk vidí ty rozvalující se parchanty, kteří mají místa na nohy, že ho ani nevyužijí a ani si ho ničím nezasloužili, jen tím, že jim letenku koupil tatínek nebo maminka za úplně jiné peníze, než my, je to smutné, ale zároveň člověk má vždy možnost volby, kam dá svoje peníze.
Usadili jsme se na naše místa. Pavlinka začala analyzovat obsazení sedadel a nutila mě se přesunout o řadu dál, kde se sám rozvaloval znuděný puberťák. Přisedla si k nám sympatická Polka a mě se nikam nechtělo, protože místa na nohy je tu překvapivě dost. Ne jako v první třídě, ale není to tak hrozné, že bych měl vytlačenou sedačku přede mnou v kolenou. Naštěstí tam ani nikdo nesedí a za mnou taky ne, takže ideální stav.
Za chvilku se dá letadlo do pohybu. Dá se říct, že přesně na čas. Hrajeme si se zatahováním oken, kde chybí klasická zatahovací clona, ale zde se elektronicky zatmavuje okno. Dá se určit síla zatmavení, ale i přes tmavé okno je vidět ven. Posíláme poslední zprávy, přepínáme na letový režim a odlétáme z Varšavy.
Za chvilku dostáváme ubrousky na utření rukou. Poté se rozdává pití a za delší dobu, přesně když Pavlinka potřebuje na WC, donesou sousedce veganské jídlo. Krásně voní paprikou. Slečna drží jídlo v ruce a když se Pavlinka vrátila, dala se slečna do jídla. Nám přinesli jídlo později. Pavlinka si dala prášek na spaní, na to výborné kuřecí a jak dojedla, zavřela oči a vytuhla. Já jsem si dal vepřové maso s červeným zelím a malými knedlíčky. Taky to bylo výborné.
Po jídle následoval několikahodinový spánek, relax, čtení, hraní. Celý tento čas měl jedinou vadu. Parchant v řadě za námi. A to do slova a do písmene. Zhruba 13-letý klacek, který měl vedle sebe ještě jedno místo, nudou, kdyby mohl, tak stál na hlavě, neustále kopal do našich sedaček. A to jenom proto, že mu vadilo, že si Pavlinka sklopila sedačku. Dostal párkrát vynadáno, ať se slušně chová. Až když Pavlinka sedačku zvedla, tak byl klid. Ale místa tam měl dost, takže mu o nic nešlo. Prostě nuda.
Pavlinka se vyspala, o růžové barvě asi v jejím případě nemůže být řeč, protože to vypadalo spíš jak probuzení po narkóze, než ze sladkého spánku. Cestou z WC si přinesla džus. Podařilo se mi trošku jí vylít na kalhoty. Takže v rámci údržby jejích kalhot vodou ještě zmáchala i moje. Naštěstí to byla jen voda z pražského letiště, kterou jsem si vzal pro případ žízně, který ještě nenastal.
K večeři se podávaly ravioly se sýrem, ovoce a čokoládová tyčinka. Chutnalo to výborně, Pavlinka si ještě přidala jednu porci.
Přílet do Miami už byl rutinní záležitost. Akorát se před Miami zatáhlo a udělal velký bouřkový mrak.  Takže chvílemi nebylo vidět na konec křídla, jak v něm bylo hustá mlha.
Po přistání jsme šli na odbavení s imigračním úředníkem. Stáli jsme hodinu a půl ve frontě a pak přišel jeden zřízenec a pár nás z fronty vytáhl a vzal tam, co vyřizují Američany. Jinak by to bylo ještě plus půl hodiny. Pohovor proběhl ve dvou větách. Na jak dlouho letíte? A tu druhou už si nepamatuji. Kvůli tomu jsme tam stáli takovou dobu. Jako bonus si nás vyfotil. Ani Estu , ani nic, jen pasy.
Prošli jsme bludištěm letiště a došli k výdeji zavazadel. Naše taška akorát přijížděla na pásu. Vzali jsme tašku a šli hledat autobus 150. Po chvilce hledání jsme našli ceduli a výtah, který měl jezdit do 3.patra, ale nejezdil. Tak v domnění, jak s tím vyčůrám jsem šel k jinému výtahu a skončili jsme ve 3. patře hotelu na letišti. Tak znovu dolů a šli jsme hledat jiný výtah. Našli jsme ho. Vyjeli jsme nahoru a šli po cedulích. Cesta končila u vstupu do vláčku, který nás dovezl k metru a autobusům.
Autobus jsme našli, ale jiný, než jsme měli. Na druhý pokus jiným východem se nám povedlo, že autobus stál na zastávce a chystal se k odjezdu. Nastoupili jsme předními dveřmi, vyjasnili směr a chtěli zaplatit 5 USD vcelku, ale řidič bral jen 1 USD bankovky. Chtěl necelých 5 USD, Pavlinka mu dala 3 USD. On mávnul rukou a už jsme jeli. Jak zahnul doprava, bylo to pro nás znamení opustit bus a na druhé straně chytit bus 120 opačným směrem. Šli jsme za roh, kde měla být zastávka, ale žádná 120 tam nebyla. Ale jezdil tam zdarma takový ten vyhlídkový autobus. Paní nás kus svezla a vyhodila na zastávce, kde přijížděla 120. Nastoupili jsme a chtěli zaplatit a bohužel strojek nefungoval. Tak jsme dlouhou cestu jeli zadarmo. 2 lidi z letiště za 3 není možná 4 USD je super cena.
Od zastávky byl náš hotel kousek, ale tak trochu skrytý za jiným domem. Našli jsme ho během chvilky, ubytovali se. Pán na recepci byl velmi příjemný a ochotný. Jelikož jsme měli zavřený trezor, přišel nám ho otevřít. Dal jsem se s ním do řeči. A protože jsem mu řekl, že jejich sláva se šíří v Čechách jako lavina, budeme se zítra stěhovat k bazénu. Tento zadní pokoj není špatný, ale takto to budeme mít večer blíž.
Hotel je klasický americký bez snídaně. Na recepci pár automatů.
Přeházel jsem si věci z tašky do kufru a jak přehazuji, stále nemůžu najít nabíjecí kabel ke kameře. Co hůř, následně ani kameru. Ne že by zde došlo ke zločinu. Kamera leží v nabíječe v Praze na kredenci. Smůla nebo štěstí. O starost míň a na videa máme foťák nebo mobil.
Pavlinka byla v bazénu, mě už se po té cestovací anabázi nechtělo.
Jinak venku prádelna. Vedro a vlhko jako na dovolené. Jen o 9 tisíc kilometrů dál.

Díky jet lagu jsme byli relativně brzo vzhůru, ale nic nás nenutilo vstávat. Dali jsme si v klidu u bazénu snídani, kterou připravila Pavlinka. U snídaně jsme plánovali, kam půjdeme, co budeme dělat. Vyšlo nám, že vše záleží na tom, jak se domluvíme na recepci na výměně pokoje. Paní na recepci byla vstřícná a řekla nám, že ideální čas je mezi jednou a druhou odpoledne.
Šli jsme si sbalit věci na pláž. Pavlinka neznala, že přestože má doma milion plavek, s sebou má pouze jedny. V té "prádelně", co je venku, nemá šanci cokoliv uschnout. Přesto se pokusila a nechala je venku na v zábradlí trošku proschnout. Hotel nabízí lehátka a deštníky na pláž, což jsme pro neznalost okolí odmítli s tím, že se někde vykoupeme a půjdeme po pláži, kam se nám až bude chtít.
Dá se říct, jak řekli, tak udělali. Za hotelem máme veřejný park a za ním pláž. Takto shrnuto a podtrženo, jenže v detailu to vypadá trošku jinak, tak nějak víc americky. Všechno větší, všechno honosnější, přesto opak napěchovaných resortů turistů lačných moře. Ale pěkně po pořádku.
Když jsme přecházeli silnici k parku, jedno policejní auto za branou, jedno na ulici. V dáli se blížilo něco, co vypadalo jak blikající jukebox. Byla to sanitka a mířila přímo k nám. Nějaké paní se v parku udělalo špatně, tak se všechny záchranné složky staraly o záchranu jejího života. Nezjišťovali jsme, co jí bylo, ale asi nějaká nevolnost. Prošli jsme parkem. Na WC, které přestože je veřejné a zdarma se daly slušně vyměnit kraťasy za plavky.
Pláž už byla na dohled. Rozhled cca 5 km na jednu stranu, 5 km na druhou. Na pláži pár slovy dva lidi na 100 m. To jsme nečekali. Bouda pro Baywatch zavřená s nápisem, že pláž nikdo momentálně nehlídá. Po pláži projížděl traktor s radlicí a uhrabával písek. Dokonce tak, že část písku hrabal ve vodě. Radost pohledět. Taková idylka, že člověk příjde na pláž, smočí se ve vodě, která je příjemně teplá a jde dál. Nikdo nekřičí, jen letadla nad hlavou. Těch je dost, ale není se čemu divit. A tak jsme hodili batohy do písku a šup do vody. Když nás máchání ve vodě přestalo bavit, přišel Mitch do práce. On přijel na čtyřkolce, kterou zaparkoval vedle strážné věže a šel odstranit nápis o nefunkčnosti jeho pracoviště.
My jsme se vydali pláží severním směrem. Nohy se nám bořily do písku, cesta to byla nepohodlná. Na pláži bydlel bezdomovec. Smrděl si tam černoch pod deštníkem a sledoval záliv. My ho minuli a šli dál do doby, než nás udolalo horko, my hodili batohy do písku a šli znovu do vody. Ve vodě jsme studovali, že za křovím běhají běžci a že tam bude lepší cesta. A jak se tak mácháme ve vodě a byli jsme skutečně maximálně 3 metry od břehu, vody zhruba po pás, vidím ve vodě něco černého. Jak přišla vlna objevila se jak v nějakém béčkovém hororu i ona ploutvička typická pro žraloka. Zařval jsem na Pavlinku, abychom šli rychle z vody. Ta uviděla ploutvičku taky a oba jsme mazali z vody. Když jsme na břehu pak koukali, byl už žralok pryč. Sešli se k nám zvědavci, co to bylo, proč jsme tak utíkali. Mnoho z nich neumělo anglicky, což je tady normální, mluví španělsky a anglicky trošku rozumí, i personál na hotelu. A to jsme v Americe. Pavlinka byla v lehkém šoku, co viděla, nějak se nemohla zbavit pocitu, co se všechno mohlo stát. Do vody už jsme nevlezli a šli dál běhací uličkou nebo spíš krásným písčitým chodníčkem kolem pláže dál na sever.
Kousek dál, kde bylo víc lidí, jsme šli zase do vody. Tam už jsme se cítili bezpečněji. Došli jsme pak až na konec pláže, kde bylo molo pro rybáře a průplav pro lodě kanálem do vnitrozemí. Tam jsem požádal manažera o sklenici vody. Napustil nám do kelímku vodu, která se rozpouštěla v nádrži z ledu. Perfektně nás osvěžila.
Prošli jsme na hlavní třídu a šli zpátky do hotelu. U jednoho hotelu jsme viděli na stromě gekona. Jak jsme následně zjistili, je jich tu víc.
Šli jsme ulicí zpět, až jsme zhruba v polovině cesty objevili obchod s jídlem. Koupili jsme si něco na oběd a šli dál do hotelu.
Na hotelu jsme dostali jiný pokoj nahoře v patře. Postupně jsem stěhoval věci nahoru, když začalo pršet. Při nastěhování jsme zjistili, že v novém pokoji není mikrovlnka. Šel jsem požádat paní na recepci, která promptně nechala mikrovlnku přenést hned jak trošku přestalo pršet. Jak chlapec přišel, tak jsme ho požádali o odblokování trezoru. Poslal paní recepční se šroubovákem a speciálním klíčem. Asi neměl prověrku na otvírání sejfů.
Zapomněl jsem zmínit, že když jsem vracel karty od původního pokoje, vyprávěl jsem paní recepční náš příběh se žralokem. Vůbec jí to nepřekvapilo. Naopak nám vysvětlila, že se musíme držet u Mitche, který hlídá pláž a varuje před žraloky a zachraňuje tonoucí. Modří už teď ví.
Žralok se táhne ke břehu kvůli teplé vodě v zálivu. Je skutečně otázkou, co měl v úmyslu, ale to už se nedozvíme. Voda byla fakt příjemně teplá pro nás i pro něj.
Po obědě jsme šli na trolley, což je takový autobus, co vozí turisty v rámci nějakého zábavního nebo přírodního parku. Vypadá jak domeček na kolečkách. Dva nám ujely před nosem, viděli jsme je projíždět, když jsme odcházeli z hotelu. To nám nabídlo další nebývalou podívanou. Starší paní na zastávce probírala odpadkový koš na zastávce. Veškeré nápoje vylila na silnici. Housku hodila do parku ptákům. Celou dobu mluvila jak do popelnice, tak i cestou do svého příbytku pod střechou jednoho policií uzavřeného domu. Měla tam slunečník, aby na ni nebylo přímo vidět. Pod deštníkem si rovnala vysbírané věci z popelnic. U toho si stále něco mlela.
Když jsem se přestal věnovat paní, šel okolo pán s kolem, co vypadal jak pošťák nebo kapitán nebo snad řidič autobusu. Šel s kolem do domu u zastávky a Pavlinky se ptal, jestli se neztratila a že její šaty jsou v barvách Floridy, která má ananasy na šatech. Když nás opustil, z domu vylezl další pán. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v Bohnicích. Pán furt vyplazoval jazyk jak ještěrka, chodil ve stylu mezi moon walk a asi jsem se posral, bylo mu mezi sedmdesát a sto. V uších měl sluchátka a když seděl, tak vibroval a když pak vystoupil a stál na zastávce, vypadal, jak když tančí. Asi byl nemocný, ale bylo to strašně legrační. Doufám, že takhle nikdy nedopadnu. A pokud ano, jdu dobrovolně někam bavit lidi.
Trolley jel až do místa, kde jsme včera přestupovali. To, že jezdí zadarmo je báječné. Stojí na každém rohu, každý druhý blok. Cestou přibývalo lidí, až byl narvaný k prasknutí. Na té naší přestupní se vyměnili řidiči. Starý hubený černoch za mladého obézního. Ale jel s námi, jak kdyby nás ukradl. Když všichni najednou vystoupili, pochopili jsme, že to je konečná a trolley se bude vracet druhou ulicí zpět. Nastoupila skupinka Čechů, ti nám řekli, kam máme jít, tak jsme vyrazili. Asi po 50 metrech jsme narazili na obchodní třídu.
Zde Pavlinka navštívila pár krámů a šli jsme zadarmo na kávu do Nespressa, jelikož jsme členy klubu. Ledová káva byla výtečná. Ohromila nás vysoká stěna plná balení kávy.
Poté jsme vyšli na třídu zpět a začalo pršet, tak jsme se schovali pod deštník do kavárny, která má WiFi zdarma, tak Pavlinka analyzovala útok žraloka. Měli jsme fakt z prdele kliku. To se jinak říct nedá.

https://www.nbcmiami.com/news/local/Florida-Leads-the-World-in-Shark-Attacks-513528551.html

Až přestalo pršet, respektive pršelo méně, jsme se vydali po nákupní třídě zpět. Pavlinka měla několik obchodů v hledáčku. První byl Freddy.
Tři prodavačky se momentálně nudily v krámě, když Pavlinka prohlížela kalhoty. Jedna se jí ujala a dvě jsem bavil já. Bavili jsme se o Miami, Chicagu a nakupování a koupání. Slečna nám dala tipy, jak to dělají místní, když jdou na pláž. A že už to musí být. Jdou k bazénu do hotelu, kde může veřejnost. Dají si drink a leží v hotelu u bazénu. V Chicagu jsme dostali tip na obchod, kde je možné odložit muže a 6 pater nakupování pro ženy.
Pak jsme pokračovali na náš oblíbený hotdog zasypaný vrstvou všelijakých dobrot v 7 Eleven. Vynikající jako vždycky. Výborná večeře. Jak jsme ho jedli v obchodě, za výlohou koukal pán předělaný na paní a teplejší než ten párek v housce. Nedal se přehlédnout. Další zastávka byl Ross, kde měli pro mě letní boty za 20 USD, tak jsem si je koupil. Moje aktuální boty díky vodě myslím za chvilku povolí a látka se uvolní od podrážky.
Z obchodu už jsme šli na zastávku trolley(busu) bez trolejí. Pavlinka ještě koupila jednu Mang-o-ritu a jednu ritu jahodovou. Mango bylo super, jahoda stojí za prd. Má tam nějaký chemický ocas. Dojeli jsme k hotelu, sedli si k bazénu, popíjíme drinky a je nám fajn. Byl to náročný den, ale zvládli jsme ho s respektem.

Pokud člověk není spisovatel, není asi schopen dramaticky vybarvit tu danou situaci tak, aby čtenář nenabyl dojmu, že přeháním nebo naopak chci být litován nebo obdivován. Další fakt je, že v rámci hysterie člověk může napáchat víc škody, jak užitku. Stejně tak člověk při útěku musí utíkat a koukat dopředu, takže nemá čas sledovat, kam ryba skutečně měla namířeno. Jsou to vteřiny, kdy se člověku může dramaticky obrátit život. A to nemusí dělat v danou chvíli vůbec nic nebezpečného.
Na druhou stranu buďme rádi, že se nic nestalo a my si jen dali rychlý útěk z vody. To člověk řeší jen odpor vody a bořicí se nohy do písku, který u břehu podemílá voda. Je to situace, na kterou se dá připravit pouze v případě, že člověk bydlí tady v Miami a má rád adrenalin a koupání se žraloky.
Vždycky jsem si myslel, že ta ploutev je fixní jako roh, ale je to ploutev. V akváriích člověk viděl spousty žraloků, ale jinak vypadá v akváriu, jinak na metr v moři ještě u břehu, kde s ním proud vody zmítá sem a tam.
Je zajímavé druhý den sledovat naši ostražitost versus ostatní lidé okolo, kteří se nevědomky mohou stát součástí potravinového řetězce pro žraloka. Pán na lehátku nebo na padelbordu si bezstarostně plavou daleko od břehu. Nemají tolik informací, co včera Pavlinka nasbírala na netu o útocích žraloka v Miami.

Druhý den jsme začali snídaní u bazénu. Když slunko vylezlo nad zdi hotelu, zavelela Pavlinka odchod na pláž. Vyfasovali jsme dvě lehátka a slunečník a šli k vodě. Vzhledem k tomu, jaký to máme kousíček, bylo tentokrát vybavení na pláž jednodušší. Plavky na sebe. Do batohu pití a čtení. Nějakou sladkost na potěšení mlsné huby.
Na pláži jsme rozložili lehátka. Klasicky jsem tyčkou od deštníku udělal díru, abych následně zjistil, že Američané jsou zase asi v Číně o kus dále, protože na pláž je tam ještě vrták, který se krásně zavrtá do písku a slouží jako držák tyčky deštníku. Holt Amerika. Roztáhl jsem deštník, rozložil se pod něj a sledoval, jak kolem mě brázdí traktory, které rovnají radlicí pláž.
Celé dopoledne jsme užívali u vody. Nebýt černocha, který kde se vzal, tu se vzal, v momentě, kdy opuštěná slečna od vedle vlezla do vody, do ní hučel, až z ní vyhučel telefonní číslo. Bylo zajímavé sledovat ten rozhovor. Hezká angličtina, zajímavá témata, kdo co dělá, co v Miami, když je hezky, když je škaredě, kde mají všechny hezké holky sraz, kde to žije a tak. Hezká lekce poslechové angličtiny.
Aplikace ukazovala, že v poledne bude pršet. Mraky se kolem nás honily zprava, pak zleva, až pět minut po poledni zahřmělo. Plavčík, který po příchodu do práce alibisticky vlajkou zakázal vstup do vody, který stejně nikdo nerespektoval, zapískal a vyhnal všechny z vody. My jsme sbalili svých pět švestek a šli jsme zpět do hotelu. Tam jsme se do prvních kapek máchali v bazénu.
Čas deště jsme využili na oběd.
Po obědě jsme šli na trolley a jeli na konečnou, kde jsme přesedli na fialovou linku a jeli na samý jižní cíp pláže. Prošli jsme se marínou až jsme došli na onen pomyslný konec. Je zde krásné molo s výhledem na pláž i na odplouvající lodě. My jsme měli štěstí na dvě výletní lodě, kde hrála hudba, DJ svým motivačním hlasem povzbuzoval celou loď. Lidi stáli na horní palubě a sledovali, jak loď pomalu proplouvá úzkým průplavem. Obě lodě vedla loď zvaná Pilot, která ukazuje těmto lodím cestu z doků.
Když lodě odjely, vydali jsme  se po pláži směrem na sever. Protože bylo vedro a pražilo slunce, šli jsme pak kus stínem až jsme narazili na pátou ulici. Zde jsme si v jednom z obchodů koupili ledové kafe a nějakou dobrotu sladkou jak cumel.
Procházku po 5th street jsme zakončili prohlídkou nákupního střediska. Zubní kartáčky, které u nás stojí 80 Kč za 1 ks, tady vychází pod dolar. A to je smutné. Koupil jsem jich 3 balení po 12 ks za 30 USD. Jinými slovy dvě balení gratis, kdybych to vzal podle CZK ceny u nás.
Když jsme vyšli ven, ukrutně pršelo. Abychom ukrátili čas, tak jsme navštívili obchod pro domácí mazlíčky. Máme ještě hodně co dohánět.
Pršet nepřestalo, tak jsme prošli pod přístřeškem ke křižovatce a jak padla zelená, utíkali jsme na druhou stranu ulice na zastávku autobusu. Dlouho nic nejelo a přestávalo pršet, tak jsme šli hledat trolley. Našli jsme zastávku za rohem. Jel sice opačným směrem, ale protože to je okružní, tak jsme to neřešili. Hlavně, že jsme byli v suchu. Ulice v Miami po dešti se mění na velké laguny.
Zapomněl jsem možná napsat, že ten trolley, co nás dovezl tam, měl free Wi-Fi. Tak jsem zkusil se zase připojit a světě div se, ono to šlo.
Jeli jsme směrem k centru, když na jedenácté udělal odbočku a jel tzv. velký okruh, což nám za aktuálního počasí nevadilo. Díky aplikaci, která sleduje, kde už jsme byli, jsem zjistil, že jsme nedaleko Lincoln street, kde byly včera obchody, kde jsme procházeli. Řidič i hlásil, že jsme u Lincoln street. Ale Pavlinka nevnímala mnou předáváné informace, jestli půjdeme pěšky nebo pojedeme okolo a zvolila B. Já informací vzal a říkal jsem si, že to bude fajn, jenže řidič udělal chybu a po 1,5 km někde v území nikoho vyhlásil 7 minut pauzu. Pavlinka zmrzlá a hladová vyhlásila pěší přesun k radnici a do míst, kde jsme včera dobře povečeřeli. Takže jsme se vrátili na Lincoln street k Nespressu a šli kvůli hrozící bouřce tam.
Nutno podotknout, že díky procházce jsme viděli radnici, divadlo obrovské jak hrom. Došli jsme až k 7 Eleven, kde na nás čekal páreček. Pavlinka to vytůnila na maximum, kdy si na párek dala sýr určený na nachos, což by mě nenapadlo, ale ode dneška už nechci jinak. Párek, na to kupu tekutého sýra a okurkový reliš, či jak se ty nastrouhané okurky jmenují. Pecka v housce bych to nazval.
Pojedli jsme, popili jsme, koupili pivo a oblíbený nápoj z manga, co jsme měli včera a šli jsme na trolley. Nastoupili jsme mezi prvními. Trolley se naplnil k prasknutí. Paní, co stála nad námi na nás házela cukrbliky, že se známe. Seděli před námi, když jsme jeli trolleyem na jižní cíp a ptala se nás, jestli víme kam máme jít. Tahle paní nás poznala. Tak prohodila s Pavlinkou pár slov a za chvilku vystoupili. My vyzkoušeli, jestli funguje free Wi-Fi a fungovala. Takže jsme jeli až se objevila na tabuli 85 street. Vystoupili jsme, abychom zjistili, že tabule ukazuje špatně a je to teprve 81 street. Tak jsme zase nastoupili zpátky a jeli o kousek dál. Ty zastávky tu vypadají dost podobně.
Sedli jsme si u bazénu, dali alkoholické nápoje a půjdeme spát. Ráno moudřejší večera. Z Rit vyhrává jednoznačně Mango-rita. Lime-a-rita je lepší, než ta jahodová chemická, ale mango je top. U bazénu je příjemně a protože jsme dobře pojedli i popili, nestoupá ten alkohol tak do hlavy.

Jetlag je pryč a plány na celý den už od včera nalajnované. Pojedeme do města. Když se zadá do aplikace downtown, tak si člověk neuvědomí, že to je ještě jinde, než jsme ve skutečnosti začínali. Aplikace prozradila, kdy pojede další bus. Sbalili jsme potřebné věci a vyrazili na zastávku. Linka 119 skrytá za písmeno S přijela v mžiku.
Jako problém se ukázala bankovka v hodnotě 10 USD, protože automat peníze nemění. Požádal jsem lidí v autobuse, jestli nemá někdo drobné. Jeden pán měl, problém vyřešen.
Dojeli jsme do přístavu v Miami. Naše první zastávka byla na drink, abychom nahodili tu letní dovolenkovou atmosféru. Koukali jsme na lodě, Pavlinka si dala míchaný koktejl, já pivo. Dostali jsme k tomu popcorn. Bylo to parádní posezení, kdyby slečna servírka nebyla protivná jak noc. Ochota sama.

Prolezli jsme přístav. Obchod se jménem Icing díky klimatizaci a sražené vlhkosti na výloze skutečně vypadal jak zamrzlý.
Od přístavu to bylo kousek k modernímu majáku. Pavlinka jak má v ruce navigaci, nezná bratra a hranic. Takže si to vesele kráčela zadním vchodem do amfiteátru. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby na vratech nebyla cedule jak půl vrat, že cesta je uzavřena (i když vrata jsou otevřená) a vstup pod vysokou pokutou. Došli jsme až pod maják. Pokračovat dál nebylo možné, takže jsme se stejnou cestou vrátili zpět a šli další cestou mezi vysoké baráky.
Naší další zastávkou byla analýza cen v obchodě Ross. Pavlinka analyzovala a já čekal dole u východu. Protože tam byla WiFi a byl dostatek času, našel jsem aplikaci na trolleye, kde si člověk mohl najít nejbližší zastávku a kam chce jet a dozvěděl se jak má jet. Jenže tak jednoduché to nebylo. A ten nápad s aplikací jsem dostal poté, co jsem jeden trolley zahlédl. Původně jsme si mysleli, že trolleye jsou jen pro Beach, ale údajně jeden jezdí mezi městem a pláží. Ve městě je víc linek podle toho, který bod zájmu chce navštívit. Náš cíl byla Malá Havana a Wynwood.
V domnění, že aplikace funguje bez internetu, jsme vyrazili do ulic. Původní plán byl, že do Malé Havany dojdeme pěšky. Jenže se dám do cesty připletl prý náhodou další krám, takže jsme si dali ještě chvilku tam. Naštěstí tam měli koutek na odložení mužů i WC, tak jsem se vzorně odložil a sledoval cvrkot v krámě.
Opustili jsme krám, Pavlinka dostala hlad, takže jsme si koupili jídlo a kafe. Pak nažhavila navigaci a šli jsme směr Malá Havana. Cestou jsme vypili kafe, snědli svačinu a cesta začala vypadat moc industriálně, tak jsme nastoupili na bus 208 a šetřili si nohy. Dobře jsme udělali, protože to bylo moc daleko na pěší docházku a možná i složité na dohledání.
Když už jsme si mysleli, že víme, kde jsme, tak nám paní řidička řekla, ať ještě 10 minut vydržíme. Vysadila nás přímo v centru dění.
Bohužel chvíli po tom, co jsme vystoupili, začalo pršet. Takže jsme se schovávali pod římsami domů.
Prošli jsme hlavní třídu tam a zpět. Nejlepší byl závěr, kdy jsme hledali zastávku trolleye. Důvod byl ten, že Pavlinka už se nechtěla vracet na zastávku, kde už jsme byli. Tak jsme šli na další. Na zastávce jsme čekali zhruba půl hodiny. Když je něco levně a dobře nemůže to být rychle. Takže přijel trolley, který už měl nejlepší svoje léta za sebou. Místo světelného panelu nalepené nápisy na papíře. Klimatizace hlučela, ale nechladila. Bylo legrační, kolik lidí už tam bylo a kolik ještě nastoupilo s námi. Chytili jsme poslední místa vzadu. Seděl tam pán. Věk se nedá odhadnout, ale zuby měl jak noty na buben a to ještě nějaký levnější, protože to vypadalo, že nemá skoro žádné. Před námi seděla nebo spíš kynula paní, která mluvila italsky, troufnul bych si i tvrdit, že sprostě, ten pán ji oslovoval mami, i když to jeho matka stoprocentně nebyla. A on se jí něco ptal, ona španělsky odpovídala. Do toho sázela italská slova. Legrace jak hrom. Do toho se pán ptal Pavlinky kam jede. A Pavlinka vysvětlovala, že na pomalované zdi. A on, jako pověřený občan pro styk se všemi najednou vůbec netušil, kde to je a Wynwood mu nic neříkalo. Nakonec se tomu dobral, co to je za atrakci, tak nám udal směr a kudy máme jít. Konečná nebyla v centru, ale u metra.
My jsme chtěli využít povědomí o trolleyích a za rohem jsme našli zastávku další linky. V domnění, že jede, kam potřebujeme, jsme se svezli de facto o zastávku dál s okružní jízdou mezi mrakodrapy.
Nechtělo se nám čekat za dalším rohem na další linku, protože interval 20 minut plus je dlouhý, jsme šli pěšky zpět k obchodu, kde jsem si stáhnul aplikaci, abychom se v aplikaci podívali, jak se dostaneme do čtvrti Wynwood. Bylo to jednoduché. Jednou linkou na autobusové nádraží a druhou až do čtvrti Wynwood. A jak řekli, tak udělali.
Čekali jsme více jak půl hodiny na zastávce. Když Pavlinku napadlo, že bychom mohli jet metrem, trolley přijel. Narvaný až k prasknutí. V domnění, že uvidím autobusové nádraží, kde máme přestoupit, viděl jsem prd a nádraží jsme přejeli. Naštěstí tahle linka jela paralelně asi o 4 bloky dál, takže když Pavlinka zavelela podle navigace k výstupu, bylo to ještě o dvě zastávky dál. To nemohla tušit, protože se nedá poznat, kudy trolley pojede a kam zahne. Navíc v Miami trolleye Wi-Fi zdarma nemají, resp. nemají žádnou. Takže se nedá aplikace použít.
Podařilo se nám najít ono místo, kde jsou světovými umělci na graffiti počmárané zdi. Laik to neocení, ale lidí tam bylo jak much a po zkušenosti s graffiti, co dělaly naše děti, vím, že takovému dílu musí předcházet návrh a pak se teprve maluje. Obrázky hezké, ale co mě posadilo na zadek, byla biografie majitele a zároveň vidět dílo za milion USD přímo před sebou na vlastní oči. Normálně by člověk řekl, že to tu cenu nemá, ale když vidí ten příběh a ceny u ostatních děl, nestačí se divit.
Po prohlídce jsme si sedli na lavičku na zastávce trolleye. Naproti před barem bubnoval pán do rytmu známých písniček, které si pouštěl asi z telefonu. Bylo to jak někde na pláži. Krásně mu to šlo. Hodinka čekání na trolley rychle uběhla. Jaké bylo mé překvapení, když přijel a byl skoro prázdný. Na zastávce byla WiFi, takže jsme si zavolali s Filipem. Ty moderní technologie mají něco do sebe.
Trolley jel tak jak jsme potřebovali k autobusovému nádraží. Zde se chystala k odjezdu linka S, tak jsme nastoupili do plného autobusu a už jsme jeli směr hotel. Venku se to začalo kabonit a když jsme přišli do hotelu, začalo pršet.
Dali jsme si večeři, pivo a něco dobrého. Za chvilku spánek.
Byl to náročný den na čekání, ale v globálu povedený výlet do města.

Dnešní ráno bylo o poznání klidnější, protože po snídani u bazénu začalo pršet. Bohužel všechny radary a předpovědi selhávají, takže člověk se nemůže připravit na druhý den, aby neplánovaně nezmokl nebo naopak si nespálil hubu od sluníčka.
Takže po snídani jsme zalezli na pokoj a Pavlinka v plážovém lehátku vyhlížela slunce.
Před polednem jsme se sebrali a šli na trolley. Dojeli jsme někam na kraj centra a šli po pláži směrem na jih. Cestou jsme se koupali až do momentu, kdy se zase zatáhlo a vypadalo to na bouřku. Šli jsme do krámu pro suché oblečení, protože nemá smysl ho tahat s sebou, když ho tam všude tolik leží za pár korun.
Jako správný slušňák jsem si prvně koupil spodní prádlo, abych si následně mohl zkoušet kraťasy a nebudit pohoršení. Bohužel fronta byla tak veliká, že si Pavlinka myslela, že jsem se ztratil. Z obchodu s oblečením jsme šli na oběd. Po obědě už u zase pálilo slunce, tak jsme se vrátili na pláž. Během jedné hodiny vystoupala teplota o 6 stupňů. Z pláže bylo totiž vidět na digitální ukazatel času a teploty.
Převážnou část dne jsme strávili ve vodě, jaké bylo horko. Sledovali jsme přistávající letadla a projíždějící nákladní lodě.
Když už bylo trošku pod mrakem, zašel jsem pro odpolední kávu a chlazenou točenou limonádu. Pavlinka zůstala na pláži. Kávu jsme si vypili ve vlnách oceánu. Bylo to velmi příjemné, že jsme si i zapomněli dát plánovaný sladký zákusek.
Když po sedmé slunko zalezlo za hotely, jsme sbalili naše ležení a vyrazili na známou Oceán street. Tam to totiž žije. Je tu spousta lidí, barů, Versace tu měl dům, než ho zabili. Došli jsme až na konec ulice, kde jsme de facto bylo před včírem, ale šli jinudy. Došli jsme až zpátky do centra, odkud nám jezdí trolley až domů.
Koupili jsme si večeři a sedli si venku. Jakmile přijel trolley, tak jsme vyrazili do davu, který tu čekal. Nacpali jsme se tam a jeli do hotelu. Bylo zajímavé sledovat, jak omladina i kdyby nad nimi babička visela, jak to mají na háku. Když jsem do jednoho drbnul, že nad ním visí stará paní, tak dělal, že nechápe. Tak jsem se zvednul já, ale paní si nechtěla sednout, že budou hned vystupovat.
Na hotelu jsme si dali mangový drink u bazénu.

1. Žralok
2. Luxus všude kam se podíváš
3. Nevyzpytatelné počasí
4. Hromadná doprava
5. Wynwood
6. Malá Havana
7. Nekonečné pláže plné lidí i bez lidí

Bohužel se mé vyprávění smrsklo na to, co kdy a kde. Je to hlavně kvůli tomu, že tyto věci člověk zapomene už druhý den a dobrat se pak po návratu pravdy, je někdy velmi těžké.
Jako zážitek lze aktuálně popsat i to, jak si malí kluci u bazénu střílí z kuličkové pušky do plechovek od pití. Obětavá maminka vzala potápěcí brýle a šla místo perel lovit do bazénu kuličky, aby měli mládenci čím střílet.
Další zážitek jsou spící bezdomovci na autobusové zastávce. Člověku se to nestává často. Nebo jinak, stává se to i v Praze, ale tady měli hezky ustláno na zemi, že by si jich člověk ani nevšiml.
Další zážitek by mohla být samotná Oceán street, kde když člověk pořádně kouká, vidí některé zoufalce kroužit už po několikáté. Jestli je snahou se ukázat. Největší legrace je velký kufr na zadní sedačce v kabrioletu, protože do kufru auta se nevejde, na to je moc velký a chlapci se holt chtěli právě v kabriu předvést.
Další zážitek byla samotná pláž. Tady za hotelem máme desítky metrů čtverečních volného místa kolem sebe. V centru je těch lidí podstatně víc.
Další zážitek jsou děvčata bez podprsenek. Někdy až tak, že šaty neschovají vůbec nic. Na ulici, na pláži, v obchodech. Ale žádné nahoře bez. Jen šaty jsou tou určující hranicí.
Další zážitek je doprava. Vždy člověka něco překvapí. Třeba trolleye. Pokud lidi nestojí za bílou čárou, tak nejede. Pokud je plný, nezastavuje. Za jízdy nemůžete jíst, pít, poslouchat hudbu, ale zpívat je dovoleno, jak jsme se přesvědčili dnes cestou do centra.
Další zkušenost je v obchodech. Stejná značka, jiné slevy, jiné akce. Co platí v jednom, v druhém za rohem už neplatí. Zároveň, pokud je velká fronta, zapomeňte na výběr. Dostanete to, co chytí prodavač do ruky.
Další velký zážitek jsou letadla. Jejich množství, co přistane za den nebo za hodinu a přistávají z různých směrů. Zleva, zprava, všichni na stejné letiště. Letí tak nízko, že člověk v pohodě přečte, co mají naspodu napsáno.

Po snídani jsme se rovnou vydali na pláž. Slunečník a lehátka s sebou. Zatímco já seděl pod deštníkem, Pavlinka si užívala sluníčka a vody. Vedle nás ležela slečna, která přišla sama. Když Pavlinka naznačila, že půjde do vody, požádala ji, jestli by jí neudělala pár fotek na mobil. Slečna se nakrucovala, špulila rty, tvářila se pozitivně a optimisticky, prostě aby až bude fotky někomu ukazovat, aby to všechno bylo cool. Bylo zajímavé toto představení sledovat.
V dohodnutých 11 h. místního času jsem všechno sbalil a vraceli jsme se do hotelu. Ve sprše v parku stála, jak ji Pavlinka nazvala, miss mokré tričko, nějaká žena bez domova a sprchovala se. Vtipné bylo, že to nebyl hezký pohled a Pavlinka to dorazila slovy, že jedno prso měla velikost tři, druhou pět, z mého letmého pohledu to byly obě ve stavu "tak čau, já padám". Pozitivní je, že tato žena bez domova nechtěla smrdět jak ostatní pralinky a sprcha byla dobrá volba.
V parku byl i automat na chlazenou vodu z kohoutku. Byla tam čtečka karet a člověk dal svou láhev pod kohoutek a natekla mu studená voda. Cenu jsme bohužel neviděli.
Pavlinka si dala ještě tři tempa v bazénu a šli jsme balit. Ono to nebylo takové to obyčejné balení, ale spíš balení z tašky do kufru. Zatímco z Prahy jsme mohli mít 1 společné odbavené zavazadlo a každý jedno kabinové, do Chicaga je to jinak. Každý jedno kabinové a jedno příruční. Takže taška zůstala v Miami, stejně jako moje rozbitá příruční taštička. Zůstalo tam i některé oblečení, které už bylo špinavé a obnošené s takzvanou jednosměrnou letenku. Tím se udělá místo pro nové oblečení a ušetří se za prádelnu. Navíc je to elegantní způsob, jak vyměnit šatník.
Sbalil jsem všechno, co bylo potřeba do svého kufru. Pavlinka už měla sbaleno. Zbylo pár věcí, které už se nikam nevešly. Přičemž jsem zjistil, že Pavlinka má ještě místo v batohu. Tím se problém s místem vyřešil a my mohli dle plánu ve dvanáct odejít na trolley do centra.
Jelikož jeden projel, bylo jasné, že druhý pojede zhruba za 10 minut. Došli jsme na zastávku a opravdu jel během mžiku. Hrnuli jsme se dovnitř, jenže vystupovala rodina s kočárkem a taškami s nákupem. Pán řidič jim ochotně pomohl tašky posbírat, aby mohli rychleji vystoupit. Nastoupili jsme a zhruba na půli cesty byl trolley plný. Takže dokud někdo nezacinkal k výstupu, jelo se bez zastavení. Není to hezký pohled ze zastávky, když dlouho očekávaný trolley prosviští bez zastavení, jako se to stalo mnoha lidem, co jsem viděl na zastávkách. Řidičovo gesto jsem plný, jsem vnímal jako převlečeného fakáče.
Dojeli jsme na konečnou. My potřebovali ještě o jednu dál. Řidič myslel, že jsme zapomněli vystoupit, ale naše one more ho přesvědčilo, že zavřel dveře a následně nás za rohem vysadil přímo před obchodem na zastávce autobusu na letiště.
Pavlinka si šla koupit jídlo do 7 Eleven a já čekal venku ve stínu na ni. Pozoroval jsem tři pány, jak vysokým tlakem s přídavkem něčeho, co nasávali z pytle, čistili zeď obchodu. Nebylo vidět, co přesně čistí, ale vzpomněl jsem si na pána, co tajně čistil Karlův most. Oni vydávali hluk, že to nešlo přeslechnout. Nedovedl jsem si je představit ve čtyři ráno na Kampě.
Pavlinka poté, co pánové dočistili, přišla se svačinkou a kafíčkem. V klidu posvačila a ještě zbylo několik minut k dobru, než přijel autobus 150 na letiště. Ještě nutné podotknout, že jsem měl nachytaných 5 USD na dvě jízdy za 2.25 USD s tím, že to pade je doplatek za minulou jízdu, když jsem místo 4.50 USD zaplatil jen 3 USD. Pavlinka naznala, že je 5 USD potřeba rozměnit a platit přesně, aby v dopravním podniku v tom neměli bordel. Takže přišla s plnou hrstí drobných.
Autobus přijel, já jsem vzal kufry a Pavlinka šla cinkat do kasičky.  Cesta uběhla celkem rychle. Díky povrchní znalosti města bylo zajímavé sledovat, kudy jedeme a že poté, co autobus opustil Miami Beach a najel na dálnici, už stavěl až na konečné na letišti.
Na letišti jsme měli jasno ve dvou věcech. Že máme boarding pasy a víme kam letíme. Když je člověk zvyklý hledat podle času odletu místo kam letí, obrácené pořadí vyhodí člověka z kontextu, že si musí vzpomenout, kam letí, aby našel další informace. Nicméně po vystoupení z autobusu jsme šli na sky train který nás převezl k odbavovacím halám. Tam jsme našli, že letíme z D5. Tato informace nám na boarding pasu chyběla. Šli jsme po šipkách do terminálu D.
Terminál velký jako hrom. Pavlinka pojala podezření, že elektrické odbavení je nedostatečné a nechala nám vytisknout papírové boarding pasy. Nebyla to vůbec špatná myšlenka, protože tam bylo víc informací. Třeba jsem vůbec nezmiňoval, že náš let přesunuli o půl hodiny, takže místo 16.20 byl plánovaný odlet už 15.40 hod. místního času. Šli jsme na celní kontrolou. Byla tam fronta jako hrom, ale paní u vstupu nám řekla, že náš vstup je až na konci haly. Pavlinka odhadla frontu na hodinu a to by byl průšvih. Naštěstí jsme minuli ještě jednu kratší frontu, až jsme došli na konec terminálu, kde byla fronta krátká.
Celník zkontroloval naše doklady, zeptal se kam letíme a proč, Pavlince povolil mušličku jako suvenýr a šli jsme na rentgen. Ani nevím, jak jsme prošli, ale všechno bylo ok. Tekutiny asi už byly málo tekuté nebo se nikdo pořádně nedíval.
Šli jsme s Pavlinkou na gate D5, kde už bylo mraky lidí. Sedli jsme si a když furt něco mleli o Group 9, kam jsme patřili, tušil jsem nějakou zradu. Znělo to tak, že se máme připravit k nástupu do letadla. Říkal jsem si, že je to divné, že vždycky prvně jde honorace z první třídy. Nakonec jsem to pochopil. Začali hlásit skutečný nástup Group 1. Pak šla dvojka až do osmičky. Devítka znamenala, že máme plné letadlo, opravdu zde není volného místa, takže bude možné nastoupit jen s jedním příručním zavazadlem. Mě to bylo jedno. Dají ho dolů a vyřízeno. Pavlinka z toho byla minimálně smutná, protože je na své zavazadlo velmi opatrná a má strach, aby se jí neztratilo. Takže jsme nechali kufříky u vchodu a šli k nástupu do letadla. Mezi tím projel frajer s vozíkem naloženým našimi kufry. Přijel ke dveřím, kde měl skluzavku, po které házel kufry dolů pod letadlo. Ani domyslet, kam tam padaly.
Let proběhl až na pár turbulencí s B737-800 v klidu. Podával se jeden nápoj a pytlíček slaných preclíků. Dal jsem si Coke a aniž bych byl tázán, dostal jsem půl kelímku ledu. Blbý led, ale jak to ten nápoj povýší. Nevím, jestli mají stewardi nějaké školení, ale cukrbliky a laškování s cestujícími jim jde skvěle. Pozoroval jsem to u cestující před námi, jak s ní komunikuje a bylo to velmi zábavné.
Pavlinka sedí o 7 řad dál, takže uvidíme, jaké dojmy bude mít z cesty ona.
Zapomněl jsem přesto na jednu drobnou nepříjemnost a to přestože odlet posunuli na 15.40, kvůli počasí a přistávajícím letadlům jsme přes půl hodiny stáli někde mimo stojánku, nevím přesně kde, protože slečna u okna zatáhla rolety. Nakonec jsme se dali do pohybu 16.40, takže budeme mít asi 20 minut zpoždění.
Je teď dobrá otázka, když přiletíme tuzemským letem, jestli budeme znovu procházet imigrační kontrolou, ale doufám, že ne.
Využil jsem času v letadle k sepsání tohoto zápisu, protože od neděle to bude náročnější hledat čas, jelikož budeme jezdit autem.
Předpokládám, že když má Chicago pláže a je teplo, že nějaký čas strávíme na pláži u vody. Stejně tak bych rád viděl, jak se daří české restauraci, kde byl Pohlreich, jestli se nám to povede.
Ještě tak koukám k sousedce vedle mě, která si taky vede deníček. Je o level dál, protože na svém iPhonu přesouvá odstavce, aby to mělo větší příběh.
Tak Pavlinka říkala, že spolucestující nic moc. Že paní u okénka byla strašně objemná, že se vedle ní nedalo normálně sedět. Ládovala se preclíky, ale velkým balením, dokud je nesnědla.
Přistání v Chicagu v pohodě, jen jsme divně pojížděli a to z toho důvodu, že nebyly volné stojánky. Při přistání hlásili, že máme nechat prvně vystoupit ty, co spěchají na přestup, ale když jsem viděl, že se to kouslo kousek za námi, tak jsme se slečnou od vedle vystřelili oba ven. Počkal jsem u východu na Pavlinku a šli jsme čekat na kufry. Cestou mi vyprávěla zážitky z cesty. Když jsme našli pásy s bagáží a přijely naše kufry v celku, Pavlince se ulevilo.
Od kufrů to bylo zase nějaký kousek podzemím k metru. Řešili jsme, jakou si koupit jízdenku a vyhrála třídenní. Nechali jsme si ještě poradit od místního zřízence, jízdenky jsme koupili a šli na metro. Dojeli jsme po modré až na zastávku Clark/Lake, kde jsme přesedli na zelenou a jeli do čínské čtvrti, kde je náš hotel.
Hotel jsme našli hned, jelikož Pavlinka a navigace, to je jeden svět, kde se nedá ztratit. Recepční byl starší Číňan, který měl dva zuby a mluvil anglicky jako Číňan. Takže bylo strašně složité vyměnit pokoj za větší. Budeme muset počkat do zítra na manažera. Dali jsme si večeři a čaj, naplánovali místa, kam chceme jít a na programu už je jen spánek.

Omlouvám se, že nejsou žádné obrázky, ale to spojení je žalostné.

Probuzení v Chicagu, kde je ještě o hodinu méně, bylo právě díky získané hodině příjemné. Snídani jsme si tentokrát dali v jídelně hotelu. Náš hotel je v Čínské čtvrti.
Když jsme vyšli z hotelu, všechno nádherně vonělo jídlem, které někde za rohem připravovali. Prošli jsme čínskou tržnicí, která měla ještě zavřeno na červené metro a jeli do centra. Vylezli jsme z metra a šli na kafe a koblížek.
Naše první zastávka byla u počátku Route 66. Paradoxně před dvěma lety jsme byli na druhém konci, kde je ten konec malinko lépe dostupnější a víc fotogeničtější. Tady stojí cedulka v zahradě, jako by to byla reklama na přilehlé stavení, protože navíc to turisté polepují samolepkami.
Odtud jsme šli dál směrem k baráku s velkým nápisem Trump. Čím víc rostl do výšky, tím byl užší. Jak jsme zjistili, kolem teče v kanálu voda po které vozí lodě turisty na prohlídku města. Šli jsme po břehu kanálu a obdivovali architekturu města až jsme došli k mostu, který byl v rekonstrukci a dalo se po něm dojít do Navy Pieru, což dřív býval vojenský přístav, dnes je to zábavní park se spoustou atrakcí.
Když jsme vyšli z metra, slyšeli jsme stíhačku a vrtulník relativně nízko a blízko. Jak jsme byli na Pieru, proletělo nad námi další letadlo. V ten moment jsme pochopili. Na Pieru seděli lidé a sledovali leteckou show, která probíhala nad jezerem i přístavem. Letadla, vrtulníky, dvojplošníky. Člověk si mohl hlavu vykroutit.

Na Pieru byly hlavně pouťové atrakce pro děti, veliké ruské kolo a virtuální realita. Potkali jsme Forresta Gumpa s kufrem a bonboniérou. Pavlinka se s ním vyfotila a dostala bonbón. Pán to měl dokonale nacvičené a byl velmi milý. Za fotku nic nechtěl. 

Obešli jsme celý Pier a šli na autobus do centra.
Autobus nás dovezl k dalšímu POI, jak říkáme zkráceně Point of interest neboli bod zájmu. Podívali jsme se na malou expozici uvnitř staré vodárny. Pavlinka chtěla dělat analýzu cen, jenže to byla jen reklama, takže smůla. Bylo zajímavé sedět v parku u věže, slyšet hřmění letadel, protože lítají fakt nízko nad ulicemi města. Takže jen podle hluku se dá odhadovat odkud kam zhruba tryskáč letí.
Z parku jsme šli zpět k Trumpovu baráku. Cestou jsme narazili na krám, takže hodinové posezení před krámem bylo dlouhé, ale bylo aspoň si kam sednout.
Po analýze cen jsme hráli hru, kdy se dostaneme na jídlo podle Pavlinčiny navigace. Navigace byla zmatená jak Goro před Tokiem. Vodila nás všude možně. Cestou jsme objevili televizní news room, kam je vidět z ulice. Zrovna chystali zprávy. Našli jsme velký nápis u divadla Chicago. Vodila nás taky kolemjdoucí dokola kolem radnice. Nakonec jsem zapnul svoji navigaci a jídlo bylo skoro za rohem. Bylo v domě, kam Pavlinka neplánovala jít. Designový dům od významného projektanta a dole v přízemí jídlo všech značek.
Dali jsme si plné misky. Bylo to výborné.
Po jídle mě Pavlinka hnala, abychom všechno stihli, co bylo původně v plánu. Bohužel nám do toho neplánovaně vstoupila další analýza cen a plný nákupní košík výhodných nabídek. Tak jsem si taky něco koupil a koupil jsem držák telefonu do auta, aby držel navigaci v telefonu.
Po důkladné analýze jsme šli konečně do Millenium Parku. Byl za rohem. Bohužel jsme vynechali nějaký koncert zdarma, protože jsme byli ověšení taškami a nechtělo se nám jít security kontrolou. Šli jsme tedy jen k velké vyleštěné fazoli, která se chová jak různě tvarované zrcadlo. Někde je člověk tlustý někde pro změnu vysoký. Bylo kolem hodně lidí. Od fazole jsme šli k fontáně, která se skládala ze dvou kostek, které se na sebe dívaly a z vrchu tekla voda. Jednou za čas jim tekl proud vody z pusy. Děti se máchaly ve vodě, co to šlo.
My jsme pokračovali parkem dál směrem na jih. Tam byla další fontána, co prýštila vodu do obrovské výšky.
Od fontány jsme se vrátili do města, koupili si pití a já i 10 pečených kuřecích křídel, které jsem s chutí naproti v parku snědl. Pak jsme skočili na autobus a přesunuli se k červenému metru a divadlu Chicago.
Odtud jsme se přesunuli na hotel.
Krátká procházka večerní čínskou čtvrtí s drinkem.

Dnešní zápis se bude odlišovat od všech předchozích, protože jsme se toulali převážně v centru. Tak jsem si značil pouze hesla a ke každému se váže nějaký mini zážitek.
•    Pomeranč
Když jsme vyšli z hotelu, vykládali z dodávky krabice plné pomerančů, které voněly celou ulicí. Lidé otevírali krabice, vybírali pomeranče, zelené vraceli zpět. Bylo vidět, že to jsou obchodníci z okolí.
•    Zpoždění
Dneska nám metro ujelo před nosem a ještě mělo zpoždění a interval 20 minut nic moc.
•    Kulaté paneláky
Při čekání na metro mě zaujaly kulaté paneláky. Z venku to vypadá fajn, ale zajímalo by mě, co ke kulaté zdi postaví, případně jak to musí v kulatém pokoji vypadat. Ona to asi bude kruhová výseč, kde dvě zdi budou do pravého úhlu a zbytek oblouk.
•    Kartička Starbucks
Pavlinka našla v metru na sedačce kartičku v dárkovém balení. Bylo na ní napsáno $20. Nikdo se k ní nehlásil, patrně někomu vypadla z kapsy. Tak jsme se šli zeptat na výši zůstatku a ten odpovídal přesně částce na obalu. Hezký dárek. A platí v celé Americe.
•    Křižovatka metra
Doma jsem viděl náhodně v televizi nějaký pořad o Chicagu a řešili tam problém s křížením metra v centru. Když jsme přijeli do Chicaga, viděl jsem, že by ono přestupní místo mohlo být ono. Jenže v pořadu se to řešilo z důvodu výstavby baráků okolo a tady už stály. Našel jsem si fotku na Wikipedii a dohledal o jaké místo se jedná. Dneska jsme se tam jeli podívat ještě jednou osobně už v klidu. Bylo krásné sledovat, jak vlaky jezdí křížem krážem. Rámusu je tam, jak jezdí po železném mostě. Jednou rovně, pak podruhé doprava a potřetí zprava doleva. Hotový technický zázrak, pokud se na to člověk dívá tak, že to je opravdu v několika minutových taktech. Běhali jsme vzhůru dolů, fotil jsem, aby i ostatní fanouškové metra na FB mohli obdivovat.
•    Zavřená budova
Samozřejmě, že krásná budova, kde jsme byli včera na obědě a obdivovali moderní architekturu, byla dneska zavřená. Ještě že jsme tam včera šli.
•    Rádio
Jak jsme přestali obdivovat křižovatku metra, která je součástí tzv. Loopu, což je vlastně smyčka kolem centra a slouží k přestupu mezi všemi linkami metra, tak jsme zase došli na ulici State, kde je divadlo Chicago a naproti televize abc7. V televizi nebylo nic, ale vedle ve výloze vysílalo rádio tuším ESPN a bylo to slyšet i ven, co říkají.
•    Cermak
Jak jsem sdílel fotky metra, navedl mě jeden pán v komentářích na myšlenku, proč se tu část města jmenuje Cermak. Je to podle starosty Antonína Čermáka. Wikipedie říká: "Antonín Čermák, též Anton Cermak, Tony Cermak, (9. května 1873 Kladno– 6. března1933 Miami, USA) byl americký podnikatel a politik (starosta Chicaga), českého původu. 15. února 1933 byl při návštěvě prezidenta Roosevelta těžce zraněn atentátníkem a na následky svých zranění později zemřel." Prý je tu i čtvrt Pilsen nedaleko, tak uvidíme, třeba se dostane do programu.
•    Kabele přes 3 židle
Pršelo, tak jsme se šli schovat do jednoho z obchodů, kde mají dobré ceny a WC zdarma. Paní tam čekala na někoho u kabinek na zkoušení oblečení. Seděla uprostřed a na každé židli kolem sebe tašky. A něco hulákala do telefonu. Podle nezájmu paní prodavačky, asi to nebylo nic zajímavého. Bavila se s chlapem a říkala, že něco nechápe. Možná jejich vztah, možná někoho úplně jiného. Každopádně ji nenapadlo dát aspoň jednu tašku na zem, když už tam nemůže být její kabelka za $10.
•    Kasa 5
Tento zážitek jsem si zprostředkoval sám. Čekám ve frontě na zaplacení. Na monitoru vyskočí číslo 5, ozve se z automatu pokladna 5 volná a pod číslem 5 stojí nakupující. Tak čekám až zaplatí, když v tom pokladní od skutečné kasy 5 mě zavolá ještě jednou osobně. Báby za mnou něco zamumlaly na téma, že zdržuji a oni nechápu proč. Došel jsem k pokladně a říkám slečně, že jsem si myslel, že pokladna 1 je pokladna 5, když se člověk nesoustředí a vidí velkou pětku nad pokladnou. Tak se spiklenecky usmála a řekla, že se to tam stává často.
•    Znak
O znaku se patří napsat jen to, že jsme se tam chtěli vyfotit, protože je to takové typické tady, ale zase začalo pršet, Pavlinka byla nervózní, protože musela řešit nějaké pracovní peripetie, takže jsme šli dál na západ, jak zněl původní plán.
•    Linky autobusu
Při pohledu na mapu MHD člověk zjistí, že autobus jezdí za každým rohem. A že se člověk dostane fakt úplně všude, že každá větší ulice je pokryta MHD.
•    Nádraží
Pavlince jsem tvrdil, že Chicago nemá nádraží v centru. Má a jmenuje se Union. A stejně jako někdo musí nakupovat, někdo musí na každý hrad, my máme nádraží, chrám všech cestovatelů světa.
•    Svatba
Když jsme přicházeli na nádraží, zrovna vycházela ven svatba. Fotili se všichni venku před nádražím. Jestli všichni přijeli vlakem nebo měli k nádraží nějaký vztah, nevíme. Všichni byli ve svatebních oblecích, skoro kromě ženicha a nevěsty ve stejnokrojích. Bylo to hezké.
Nechali jsme svatbu svatbou a šli vymetat po nádraží odshora až dolů. Bylo hezké, americké, stylové, čisté a dá se říct i voňavé. Dokonce jsme objevili i kojící kukaň, což byla buňka vložená do prostoru, aby kojící matky nebyly rušeny. Všechno vysvětleno a popsáno venku na stěnách buňky.
•    Sky deck
Když jsme vyšli z nádraží, konečně jsem na Willis tower objevil Sky deck, kde se dá vystoupit do skleněného prostoru nebo spíš balkonu, co má skleněné dno a je to ve výšce nějakých necelých 400 m nad zemí. Placená atrakce, kterou jsme si nechali ujít.
•    Vlaky
Cestou z nádraží jsme šli Pavlince pro pití a místo toho našli další vlaky. Nádraží se 16 kolejemi a na každé v danou chvíli stál vlak. Ať obsazený nebo ne. Některé pak odjely, ale když jsem přišel nahoru nebyla jediná kolej volná. Pavlinka na mě mezi tím čekala dole. Když jsem se pro ni vrátil, našel jsem fotku, kde je na koleje vidět. Tak jsme šli to místo najít. Byla to stanice metra Clinton. Tam jsme se pokochali podruhé. Nad metrem i vlaky, jak tam jsou v jedné symbióze.
•    Pivo 10 ks v lékárně
Pavlinka šla do lékárny pro pivo, protože na něj měla chuť a byla naproti nádraží. Ona je to lékárna, ale mají tam normálně potraviny. Bohužel pivo zde měli pouze po 10 kusech. Tak jsme šli do jiného krámu.
•    Výhra 4 USD
V dalším krámě si Pavlinka koupila pití a dva losy, každý za dolar. Na jeden vyhrála $4, na druhý nic.
•    Dva obchoďáky
Prošli jsme kolem vodního kanálu, který se v určité části rozdvojoval, takže všude mostů a mostů. Došli jsme na zastávku autobusu, že se svezeme k vodárenské věži a pak že pojedeme ještě dál. Jenže jsem zavčas neprokouknul Pavlinčinu lest, jak mě dostat do jednoho obchoďáku, kde měli být nějaké krámy, co avizovali na plakátu venku. Mělo to být 6. Patro. Jenže když jsme přijeli do 6. Patra, tak tam nic nebylo. Skutečně jen nějaké plavky a nic. Tak jsem se zeptal prodavačky a ta nám ukázala v rohu velké dveře, které vedly do druhého obchoďáku, který byl ještě luxusnější než ten první. Pavlinka zaplesala, za dveřmi mě odložila do křesla a šla si po nákupech. Já hodinu koukal na videa, málem jsem u toho usnul, jak se mi dobře sedělo. Pak si mě Pavlinka vyzvedla a my vyšli jiným vchodem ven. Tím jsem ztratil pojem o směru, protože slunce už zapadlo.
•    146, 151
Pavlinka dostala nápad, protože neztratila orientaci, že pojedeme kousek busem. Nasedli jsme do 146, která zastavila ještě jednou a pak se z ní stala expresní linka do další části města. Takže po několika dlouhých minutách, když jsme vystoupili v neznámém území, jsme šli hledat autobus zpět. Nutno podotknout, že jsme cestou tam viděli krásné pláže u jezera. Autobus zpět nám ujel před nosem a Pavlinka si všimla, že za rohem jede jiný a jede na Union, takže se bude vracet do centra. Zrovna jeden přijížděl, tak jsme nasedli a kochali se okolními výhledy na park, zoologickou i na různé jiné architektonické skvosty v okolí. Dojeli jsme přesně k fazoli, kde jsme vystoupili a šli si prohlédnout fazoli večer. Moc hezké. Od fazole jsme šli zase do centra. Naposledy se pokochat pohledem na divadlo Chicago. Cestou jsme si koupili večeři a pití. Naše cesta směřovala do metra směrem na ubytování.
•    Policie v metru
V metru stálo okolo několika civilistů hodně policajtů. Drželi jsme se stranou. Nakonec policisté vyvedli v poutech jednoho starého černocha a jeden pán měl roztržené tričko a druhý se asi taky účastnil nějaké rvačky ale oba šli volně a dobrovolně, takže patrně právo bylo na jejich straně.
•    Bezohledný pán u čaje
Dojeli jsme na hotel a chtěli si v klidu vypít čaj a dojíst večeři. Bohužel díky bezohlednému pánovi jsme šli radši na pokoj, protože pán si pouštěl nahlas asi videa z Facebooku. Na pokoji jsme koukali na Pohlreicha v Chicagu, ale strašně se to sekalo, tak jdeme spát.

Ráno byla bouřka, takže nám to usnadnilo volbu. Sedli jsme na metro a jeli rovnou na letiště pro auto.
Na letišti jsme nasedli na bus, který nás odvezl do půjčovny. V půjčovně byl milý pán, který nabízel různá zvýhodnění a my si vybrali jako obvykle. Základní pojištění a asistenční službu, pro případ, že by se něco stalo. Za $60 nekup si klid, když paradoxně prodloužení vrácení o 4 h stojí $10.
Auto jsme dostali přidělený. Subaru 4x4 v bílé barvě, rok 2019 a nalítáno 8500 mil. Takže skoro nové auto. Označili jsme si preventivně všechny škrábance, i když díky pojištění se na to nehraje. To by musela být viditelná rýha. Ale jistota je jistota.
Zapnul jsem navigaci a vyrazili směr Milwaukee. Cestou kolem metra nás napadlo, že budeme nedaleko Café Prague, kde byl Pohlreich. Takže Pavlinka naladila svou navigaci a jeli jsme tam.
Sedli jsme si, dali kávu a jako náhodou přišla paní majitelka Milada. Dali jsme se do řeči a nestačili jsme se divit. Pavlinka ji říká, že Amy Winehouse už tu nepracuje. A paní šéfová začala vyprávět, že ji zabil ten Polák, co u ní vařil. Ten den prý utekl do Polska a Polsko ho nechce vydat ke stíhání. A kuchař Ondra prý zemřel ve spánku, asi se po nějakém alkoholovém dýchánku udusil zvratky. Koukali jsme jak z jara. Takže personál má komplet nový, všechno Poláci.
Po kávě jsme šli nakoupit naproti do Dollaru a jeli jsme směr Milwaukee. Vypnul jsem placené úseky, takže jsme jeli takovou D1. Ale šlo v to. Až na malou zácpu v Chicagu to jelo plynule.
Dojeli jsme do další zastávky. Kdo by hádal outlet, vyhrál. To už nebyla analýza cen, to byla inventura zásob u Tommy Hilfiger. Pavlinka zbožňuje jeho sortiment, takže se tam ponořila mezi regály a hledala a nakupovala. Já čekal na lavičce před krámem. Pavlinka z toho až dostala horečku, jak ze všeho byla rozrušená.
Když dobře nakoupila, vrhla se do dalšího krámu, jak důvěrně říká, do Viktorky. Nebudu zde vypisovat seznam všech krámů, ale postupně za ta léta už víme kam a pro co, takže bloumání po ostatních krámech odpadá. Po všem tom nakupování jsme šli na jídlo do food courtu a tam jsme se najedli až k prasknutí každý kolem $10. Pavlinka nedojedla, jak ještě někam spěchala na inventuru. Protože jsem věděl jméno a směr, nebylo to složité. Zábavnější bylo, že jsem šel tak nějak na pohodu, tu a tam jsem postál, že mě něco zaujalo. A pokaždé Pavlinka za mnou a míří přede mě. Ona entlovala od jednoho krámu k druhému. Až jsme došli na konec outletu. Bohužel nebyla žádná zkratka, takže jsme museli jít celým outletem zpět. To by člověk nevěřil, jak je to dlouhá procházka.
Došli jsme k autu a pokračovali dál do druhého outletu cestou. Tam se Bůh 2x smiloval. Poprvé, že v neděli zavírají všechny krámy v 7 h. a my přijeli zhruba 15 minut před. Standardně mají do 9 h. Do toho se mi podařilo zabloudit v areálu, takže i přes výhrůžky a spílání Pavlinky se mi podařilo vyjet zpět na dálnici a udělat si tak 5 mil zajížďku. A druhé smilování bylo, když se Pavlinka snažila uplatnit lednový vypršený kupon na 20%. Protože bylo před zavírací dobou a zaměstnala prodavače nějakým flekem na svetříku. Dostal jsem na celý nákup asi 25% slevu, protože původní cena byla $133, po slevě nějakých $95. Za čtvery značkový kalhoty je v to fajn cena.
Takže jsme se sbalili a jeli do hotelu nedaleko. Pokoj máme v prvním patře a koukáme na letiště v Milwaukee. Naplánovali jsme cestu na zítra, tak snad bude vše podle našich představ.

Jelikož bychom přišli o spoustu zážitků, tak zase to mám heslovitě připravené. Ono je to dobře, protože na bodu dva je vidět, že jsem na jeden zážitek včera zapomněl.

•    Bouřky v televizi
Tak teď marně přemýšlím, co tím chtěl básník říct. Asi to, že v televizi ukazovali, kdy kde budou bouřky. A že nás měly dneska nějaké potkat, ale nakonec nepotkaly.
•    Auto s drogami na dálnici včera
Tady jsem si vzpomněl, protože to dneska jelo v liště na obrazovce, že policie včera dopadla na dálnici auto plné drog. A my byli u toho. To byl ten důvod, proč jsem omylem vyjel zpět na dálnici. Přijeli jsme na odpočívadlo, tam tři policejní auta. Všichni policajti stáli kolem černého VANu. Nikde žádné zábrany, tak jsem mezi nima projel. A jak jsem koukal, co se děje, nevnímal jsem Pavlinčiny rady a vyjel zpět na dálnici.
•    Žralok
V té televizi to bylo dneska fakt výživné. Ukazovali devítiletou holčičku, kterou pokousal stejný žralok, jako plaval kolem nás. Pavlinka ho poznala. Byl to žralok kladivoun. Já si teda pamatuji jen velký černý flek a špičatá ploutev.
•    Plzeň
Někdy název zážitku vyvolá jinou asociaci, než skutečně je. Tady byl zážitek v tom, že jsme se zcela náhodně dostali na setkání dealerů Harley Davidson. Předváděli tam hlavně virtuální realitu. Bylo možné se zaregistrovat na zkušební jízdu ulicemi Milwaukee. Bylo možné se za $38 podívat, jak se motorky vyrábí nebo za $20 do muzea na historické kousky. My některé viděli i zadarmo. Jinak akreditace byla $25. My jsme radši využili shuttle busy k jednotlivým hotelům ve městě a jeli jsme do centra. Resp. ono to bylo tak, že hosté z hotelu měli možnost se tam nechat dovézt nebo odvézt. Tak my tu možnost využili tam i pak zpátky, i když to byla jen cesta přes most.
•    Záchody
Zase jsem se musel zamyslet, co bylo toto téma a už vím. Dával jsem to na Facebook. Šli jsme od hotelu Hilton, kde nás vysadil autobus směrem k pobřeží jezera, kde je muzeum umění. Nádherná moderní budova. Cestou městem skoro ani živáčka, nikde žádná samoobsluha. Tím se i vysvětlilo, proč v televizi hlásili, že všechny ulice jsou průjezdné. Tam se ani lísteček nepohnul. Jedna důchodkyně se psem, jinak liduprázdné město, že by se člověk skoro začal bát. Ale my jsme došli do toho muzea umění a mě se chtělo na záchod. Tak jsem musel do podzemí, kde jsem objevil záchody pro třetí nebo taky jinak neurčené pohlaví. Jinak to byl klasický záchod pro invalidy. Zde měl funkci navíc. Koupili jsme si kávu a šli po pobřeží k domu vědy a techniky, či jak to správně pojmenovat.
•    Lasery
Zde stálo vstupné asi $29 pokud mě zdání neklame, ale nám se to nějak povedlo, že než jsme se nadáli, byli jsme uvnitř. Náhoda nebo malá pozornost prodavače vstupného nám pomohla, že jsme se ocitli mezi roboty, kteří hráli hry nebo vypalovali do molitanové pěny takovou skládačku, kterou si mohl každý odnést. Pavlinka si pohrála a vyrobila nám skládanku oběma.
Procházeli jsme jednotlivými sekcemi a bylo tam z fyziky, mechaniky, virtuální realita, hudba atd. atd.
•    Babička v bagru
V jedné sekci byla kabina obřího bagru a na plátno se promítal pohled z kabiny. Úkolem bylo naložit to největší nákladní auto, co jezdí v lomech. V kabině seděla babička a vnučka ji navigovala, co má dělat. Pak jsem si to sám vyzkoušel a nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo.
•    Sprchování zeleniny
Opustili jsme v tichosti vědu a techniku a šli zpět do města. Hledali jsme krámek, kde by se dala koupit voda, protože věda měla vodu v automatu za jednodolarovky a my neměli drobné. Opravdu krámek jsme nenašli. Našli jsme hospody, bistra, ale žádný krámek. Až nás navigace zavedla do velkého obchodu, kde kromě potravin měli i hotová jídla. Zde byl ale hned první zážitek, sotva jsem do obchodu vlezl, že zelenina dostala krátkou sprchu z trysek, jaké používáme v létě k ochlazování. Takže vypadala krásně a stále čerstvá.
Nakoupili jsme si jídlo s sebou na cestu i na oběd, který jsme si dali u stolu před obchodem.
•    Automat na peníze
Zaujal mě při placení za kasami automat na mince. Říkal jsem si, jakou to pamětní minci si tam nechá slečna vyrábět. Hluk to byl, jak když se skutečně brousí kov. Pak jsem zjistil, že slečna tam vysype všechny mince, co kde posbírala, nasype je tam. Stroj je roztřídí a spočítá. Jestli se slečně nahraje částka na kartu nebo dostala lísteček, se už nedozvíme.
•    Slevová kartička
Když jsme viděli ceny jídel, zarazilo nás, že jsou dvojí. Ta nižší byla s věrnostní kartou. Tak Pavlinka zjišťovala, jak to je a paní u pultu nám řekla, ať u placení někoho poprosíme, ať nám ji půjčí. Nikdo takový u kasy nebyl, tak nám paní, co dávala věci do tašky, pro jednu zašla a nechala nám ji na budoucí nákupy
•    Okružní jízda Harley
Cestou zpátky jel zrovna u Hiltonu autobus do muzea, tak jsme na něj sedli, udělali si okružní jízdu městem. Pavlinka si oprávněně kladla otázku, proč nás nevyhodila paní řidička ráno blíž centru, ale to už se taky nedozvíme. Fajt je ten, že nám to zase ušetřilo kilometr přes most. A za parkování ve městě, protože u muzea bylo zdarma.
•    WC v obchoďáku
Cestou jsme se zastavili ještě v jednom obchoďáku, protože musíme koupit velký kufr, aby bylo kam dát všechny ty nákupy. Pavlinka šla sama, já studoval návod od auta. Když jsme se pak potkali, chtěla jít ještě na záchod. Standardně bývají na každém rohu, tady byly tam divně značené, že prý je Pavlinka nakonec našla uprostřed obchodu se sportovním vybavením.
•    25 nejhorších měst podle kriminality
Když jsem čekal na Pavlinku, hledal jsem, co je zajímavého v Madisonu a vyskočil mi odkaz na 25 nejhorších měst v USA podle kriminality. Našel jsem tam pár favoritů z minulých i současného výletu. Doufám, že do této statistiky nebudeme přispívat taky.

Kukuřici jsme našli za hotelem, takže už zbývají jen krávy a viděli jsme v tomto kraji nikoho už všechno, jak jsme si přečetli na jednom webu.

Podle osvědčeného scénáře píšu body a teď na hotelu v Toledu budu vzpomínat na včerejší a dnešní zážitky dne.
•    Včera cesta
Dlouhá únavná 548 km dlouhá cesta mezi polema kukuřice a jednou jsme dokonce viděli i stádo krav. Cestu jsme si zpříjemňovali zastávkami v obchodních centrech, kde jsme sháněli adekvátní kufry, které odpovídaly představám zájemců o ně. Příjezd do hotelu byl vysvobození. Z dlouhé cesty i z nákupů, protože všude bylo to samé zboží. Jsem si chvílemi začal připadat jak obchodní zástupce, který objíždí pobočky a kontroluje zásoby.
Nakonec jsme žádný kufr nekoupili, ale Pavlinka má dvě tašky zboží a na telefonu vážné zájemce o něj z řad rodiny i přátel.
Cestou přece jenom jedna událost, která stojí za zmínku. Jak jsme jeli, tak navigace ukazovala vzdálenost do dalšího bodu, což byla hranice mezi státy. Jak jsme překročili hranici a změnili jsme BTS na mobilu, změnil se nám čas o hodinu dopředu. Takže jsme chtěli přijet kolem desáté večer a přijeli jsme v jedenáct.
Slečna na recepci nám dala na druhý den spoustu rad, třeba že v centru, když člověk přijede brzo ráno, tak se dá parkovat zdarma a kam jít a co vidět.
Druhý den ráno jsme vstali o chvilku dřív, dali si snídani v prázdné recepci, naházeli věci do auta a jeli směrem do Indianapolis.
•    Pneu
Jedeme dálnici nebo spíš rychlostní silnicí a v levém pruhu nás předjížděl kamion. My jeli kolem 65 mph a on mohl jet tak 70 mph, takže rychle a rychleji jak my. Když byl tak 10 až 15 m před námi, tak mu bouchlo pravé zadní kolo na návěsu. Guma lítala všude. Naštěstí jsme tomu nějak uhnuli, kamion zpomalil, dal varovná světla, přejel do pravého pruhu a uháněl dál do města. Oba jsme se lekli, Pavlinka víc. Já musel zachovat chladnou hlavu, aby nám guma  zbytečně nerozbila auto.
•    Kruhový objezd
Centrum navigace našla perfektně. Cestou byl takový normální provoz. V televizi ukazovali místa, kde to nejede, tak jsem se bál, že nás to postihne, ale když jsme přijeli na hlavní třídu do centra, začala doprava houstnout, chvílemi jsme i stáli v koloně a to jen kvůli tomu, že se propadla vozovka a bylo třeba to opravit. Chtěl jsem už několikrát odbočit někam kvůli parkování, ale nakonec jsem nevyměknul, takže jsme po chvíli skončili v samotném centru Indianapolis. Měl jsem strach, jestli jsem nepřehlédl nějaký zákaz vjezdu, ale vše v pořádku. Přesto jsem se snažil odtud zmizet. Člověk nikdy neví.
•    Parkování
Našli jsme parkování na ulici, na chodníku žlutá čára, tak jsem řekl Pavlince, ať koukne na ceny. Po chvilce přišla, že jí to nechce cenu ukázat. Tak jsem ještě popojel do boční ulice a zaparkoval přímo mezi památníky. Zadal jsem číslo parkovacího místa, vložil kartu a odečetlo se mi 6 USD za 6 hodin. Takže jsme měli 6 hodin k tomu projít město.
•    Sheraton
Pavlinka chtěla uplatnit svou dárkovou kratičku do Starbucks a zároveň se nám chtělo na záchod. A já jí říkám, jestli nepůjdeme radši do Sheratonu. Pavlinka se smála, že ne, že je to hloupé. Koupila si láhev na vodu, která se jí líbila, nechala si ji od baristky umýt a naplnit vodou. Když jsme se pak ptali na WC, poslali nás do Sheratonu. Že máme říct, že jsme zákazníci.
•    Nádraží, kuchař a recepční
Procházeli jsme se po městě, když jsme zmerčili nádraží. A že se tam půjdeme podívat. Jenže ouha, nikde žádný pořádný vchod dle našich představ. A tam, kde jsme očekávali vstup, kouřil kuchař a recepční. Bylo to divné. Pán, co tam zevloval před vchodem nás poslal za roh. Tam byl skutečně vstup do nádraží. I to uvnitř tak vonělo. Jenže místo nádraží tam byl luxusní hotel a nádražní hala a budova předělaná na konferenční a taneční sály. Nádraží bylo v roce 1979 zrušeno.
Z nádraží jsme prošli kolem úřadu vlády státu Indiana a kolem kapitolu až k vodnímu kanálu, který protéká městem. Krásná procházka kolem vody.
•    Oběd
Na oběd jsme šli stejně jako včera do obchodu, kde měli výběr z bufetů. Trošku jiný, ale i trošku podobný sortiment, jen jiná značka a tím pádem jiný klub. Tak jsme si šli rovnou pro klubovou kartu, koupili si výbornou polévku a protože nahoře nad obchodem byly stolky, kde se dalo jídlo sníst, tak jsme si v klidu sedli, pojedli, poslali pár zpráv domů.
•    Tržnice
Narazili jsme na farmářské trhy a tržnici podobnou té Vinohradské. Jen ten sortiment byl výrazně zajímavější. Všude něco ručně právě vyrobené nebo uvařené. Všude to vonělo. Nádhera.
Když jsme se dost nabažili města, sedli jsme do auta a vyrazili na další cestu.
•    Zakletá křižovatka
Výjezd z centra byl naprosto volný. Jeli jsme podle navigace, když najednou práce na silnici a my máme odbočit vlevo a ono to nejde. No nic, myslel jsem si, že jsem špatně koukal. Na prvním sjezdu jsme se otočili a jeli zpátky v domnění, že tam už to pojede správným směrem. Bohužel, než jsme se nadáli, už jsme se vraceli zpět na Indianapolis. Na dalším sjezdu zase otočka a tentokrát, že se tomu podíváme znovu na zoubek, kde byl ten zakopaný pes, už jsme opět jeli jinam, než jsme chtěli. A to na ploše 10 km². Tak jsem jel dál, jenže Pavlinka naznala, že je to špatný směr, tak jsem sjel asi o 2 sjezdy později na b benzinku a podívali se do mapy, kudy jet, když ta dálnice kam potřebujeme, je rozkopána a navíc i nájezd na dálnici. Tak jsme se motali, až jsme se domotali k dalšímu sjezdu a byli zase na dálnici a jeli vstříc uzavírce. Tak jsme opět dojeli do místa, kde už jsme se jednou otáčeli. Tak jsem navrhl, že pojedeme opačným směrem, směrem od dálnice zhruba tím směrem, co jsme měli jet. Cestou jsme dojeli k rozkopané dálnici. Pavlinka pod tlakem času rozhodla, že změníme plán a jedeme rovnou na hotel. V tu dobu jsme byli už dvě hodiny na cestě a furt někde na předměstí Indianapolis. Rozhodnutí se ukázalo jako správné.
•    Kufry
Sehnali jsme ty správné kufry. Hurá.
•    Kafe a pití na benzínce
Na benzince už standardně kupujeme tzv. refill, což je úspora půl dolaru. A na jedné z benzínek cestou, když jsme opět skončili na nějaké objížďce, stálo jakékoliv pití z postmixu 89 centů. Tak jsme si logicky vzali to největší.
•    Objížďky
To je téma samo o sobě, protože do včerejška, kromě oprav na dálnici jsme nepotkali jedinou objížďku a teď furt. Dokonce i sjezd k hotelu je zavřený, takže musíme objížďkou.
Cestou jsme se rozhodli, že si dáme něco dobrého k večeři. Pavlinka chtěla Mekáč, který jsme právě míjeli. Jenže já nechtěl Mekáč, takže jsem nedbal její žádosti s tím, že na další bude určitě něco jiného, co nemáme a tam si dáme jídlo. Bohužel jsme následně přejeli hranici do Ohia a zde je jiný systém na dálnici, takže se Pavlinka musela dobré půl hodiny počkat na další jídelní parkoviště. Její Panda měla zavřeno, můj Arby's zavíral za půl hodiny, takže jsem si dal pořádného hambáče, Pavlinka gyros a jeli jsme do hotelu.
•    Bordel na pokoji 185 a nedostatky na 187
Na prvním pokoji bylo neuklizeno, takže Pavlinka musela vyměnit pokoj. Tady už to bylo o poznání lepší, jen praskla žárovka a nefunguje zámek dveří, takže vždy musí zůstat někdo v pokoji, abychom nemuseli čekat na zámečníka. Žárovku jsem vyměnil za jinou z lustru před koupelnou, kde jich taky svítila jen půlka.
•    Balíme do nových kufrů.
Hurá, kufry sbaleny. Teď se pro změnu nevejdou pořádně do kufru u auta, takže budeme muset přizpůsobit parkování, aby to nikoho nelákalo.

Po mrzké snídani jsme vyjeli z hotelu do Toleda. Cesta ubíhala báječně, jelikož to bylo pár kilometrů odtud. Přijeli jsme do města, kde nebylo vůbec nic, co by stálo za zmínku nebo za vzpomínku. Projeli jsme město křížem krážem a fakt nic. Toledo bylo velký zklamání. Pokračovali jsme tedy dál do Detroitu. Navigace nás vedla asi správně, ale já viděl downtown a odbočil o sjezd dřív. Bohužel na další ceduli už downtown nebyl, takže jsem to vzal pocitově, ale blbě. Takže jsme se otočili, jeli zpátky přesně podle navigace a poslední sjezd byl zavřený. Myslel jsem, že mě trefí šlak.
•    Dálnice do Kanady
Jeden z důvodů, proč jsme se zamotali, byla naše obava, abychom zbytečně neskončili ve frontě do Kanady. Kanada je tu hned za vodou.
•    Parkování
Jak jsme byli rádi, že jsme downtown našli, vrazili jsme auto na první hlídané parkoviště. Ind, který má parkoviště na starosti mi ukázal, kam mám zaparkovat přesně, aby se využil každý kousek místa. Dal jsem mu $15 a byli jsme rádi, že se nemusíme bát o vykradení auta. Nevešly se nám všechny kufry do kufru a tak jsem musel sklopit sedačky.
•    Food trucky
První, co mě zaujalo, byly food trucky zaparkované u kanceláří. Bylo zde na výběr mnoho věcí. Úředníci vycházeli v poledne ven, vybírali si z nabídky. Když obědy skončily, food trucky to zabalily a odjely.
•    Rapující černoch a policistka na kole
Na jedné ulici jsem pozoroval  rapujícího černocha, který byl fakt úplně v tranzu. Lidi ho obcházeli, když v tom přijela policistka na kole a vykázala ho rapovat někam jinam. On na ní vůbec nereagoval. Tak chvilku čekala, až se chlapec chytil a odešel.
•    Metro
Udělali jsme si za 75 centů  okružní jízdu metrem okolo centra. Jelikož bylo v centru málo lidí, jezdili jsme tam skoro sami. Druhý fakt je ten, že jsme skoro celou trasu metra prošli pěšky. Takže zase taková vzdálenost to nebyla. Člověku ale může ušetřit kroky.
•    Hledání adresy
Chtěli jsme vyjet kolem páté, ale nakonec jsme vyjeli po čtvrté. Do cíle to bylo nějakých půl hodiny. Jenže kvůli zácpě se to nějak protáhlo. Takže jsme dojeli na ulici, co jsem měl napsanou v navigaci. Bohužel neodpovídala tomu, co jsem si b představoval. Ale říkal jsem si, že asi blbnu. Že jsem si pořádně to místo nezapamatoval. Tak jsem objel ulici tam a zpět a nikde žádné takové divné číslo. Tak jsem se šel zeptat takových divných lidí, nikdo mi nebyl schopen poradit. A kam a proč jsme vlastně do Rochesteru jeli. Kolegyně z naší firmy tady v Americe mi nabídla ubytování. Tak jsme si řekli, že proč toho nevyužít. No a jak jsem od ní dostal adresu, tak jsem ji převzal do navigace. Bohužel navigace pochopila datum a čas jako součást adresy, proto mě hodila někam k obchoďáku. Naštěstí jsem tu správnou adresu poslal Pavlince, takže jsme dům našli skoro hned.
•    Americký sen
Zazvonili jsme u velkého domu jako z amerického filmu netušící, kdo přijde, protože jsem Lauru znal jen po hlase. Přišla velmi milá paní a pozvala nás do toho velkého domu. Celý nám ho ukázala od půdy až po sklep a to včetně zahrady.
Dostali jsme výbornou argentinskou večeři a víno. Byl to nádherný večer. Škoda, že zítra musíme odjet.

•    Snídaně
Laura se vrátila domů malinko později, než plánovala. Musela ráno odvézt syna do školy.
Snídaně u byla výborná. Nejlepší z celé dovolené.
•    Odjezd
Vůbec se nám nechtělo odjíždět, ale plán se musí dodržovat. Takže jsme se po snídani sbalili, dali kufry do auta, udělali několik společných fotek , rozloučili se a vyrazili na cestu.
•    Obchoďák
Aby naše cesta nebyla zbytečně dlouhá, opět ji rozdělilo několik outletů.
•    Cesta do Chicaga
Zvolili jsme cestu tak, abychom se vyhnuli Chicagu. Provoz byl na pátek relativně v pohodě, snad jen 2x jsme stáli někde, kde se pracovalo na silnici a většinou se křížily dvě dálnice.
•    Chicago
Pravděpodobně, protože se pod Chicagem lámou hranice, navigace nás nahnala přímo do Chicaga, takže jsme viděli zbytek červené linky metra a odpojili se od ní těsně před naší zastávkou, kde jsme bydleli.
•    Balení k odjezdu
Na hotelu jsme všechno sbalili do kufrů, kufry zvážili, zjistili jsme, že toho máme moc, takže budeme na letišti improvizovat.
•    Poslední nákupy
Přestože toho máme moc, ještě Pavlinka cestou z hotelu na letiště kupuje nějaké drobnosti.
•    Vrácení auta
Auto jsme vrátili tam, kde jsme si ho půjčili. Dostali jsme potvrzení a šli na autobus k terminálu 5. Byl už plný lidí a nějaký kočárek, takže manipulace s kufry byla náročnější, ale dali jsme to.
•    Odbavení
Odbavení bylo veselé, protože velké kufry měly 22.7 a 22.8 kg. Horší to bylo s příručními zavazadly. Poradil jsem Pavlince, aby si vzala notebook  do ruky a tím se dostala na dobrou váhu. Takže Pavlinka byla v pohodě a já měl o kilo navíc. Tak jsem vyhodil flašku, co jsem si chtěl vzít na vodu a dal jsem Pavlince do ruky foťák. Váha byla spokojená, my taky. Očekávali jsme nějaké další složitosti, ale nic z toho.
•    Odlet
Odletěli jsme na čas a i přistání ve Varšavě bude včas.